převzato z knihy Lidové výtvarné umění, Jitka Stańková, 1967
Od poloviny 18. století se v českém a moravském oděvu interiéru pod vlivem mezinárodní módy začal užívat modrotisk, který se stal pro pro svůj jednoduchý dekor vážným konkurentem výšivce i látce vzorově tkané. Úprava textilu touto technikou byla v Evropě do r. 1680 spíše neznámá. Do Čech se dostala přes Holandsko a Německo z francouzského dvora, kam ji přinesli vyslanci ze Siamu.
Nejstarším dokladem v Čechách není textilie potištěná formou, což je pro modrotisk typické, ale zástěra s vyvazovaným vzorem, barvená v indigové kypě. Je namalovaná na Lederově fresce v tanečním sále krumlovského zámku z r. 1746. Ale již roku 1768 je v pozůstalosti po Veronice Welczkinové z Českých Budějovic uváděna modře tištěná záclona k posteli, která asi byla již pravým modrotiskem.
V první polovině 19. stol. byl již modrotisk poměrně rozšířen a a vedle kanafasu byl častým materiálem užívaným na oděvech i v interiérech obydlí. Téměř v každém malém i větším městečku a městě v Čechách i na Moravě fungovaly dílny modrotiskařů. Příčinou rozmachu byla módní obliba modrotisku, která zasáhla nejen obyvatele měst, ale především venkovské vrstvy.
zdroj ZDE
Podle jména by měl být modrotisk tiskem modrou barvou na bílou tkaninu. Ovšem není tomu tak. Základem výrobní technologie je tisk dřevěnými formami. Vlastnímu potiskování předchází úprava plátna - praní, míchání, sušení, škrobení a mandlování. Na takto připravený materiál se formami nanáší rezerva - pap, kryjící tu část textilu, která má zůstat neobarvena. Recepty na přípravu papu bývaly výrobním tajemstvím, které si barvířské rody předávaly po celé generace. Po nanesení papu se plátno několikrát ponoří do studené barvící lázně (kýpy), připravené z indiga, vápna, zelené skalice a dalších příměsí. Po každém vytažení se látka vystavuje působení vzduchu, který vyvolává typické modré zbarvení, světlejší nebo tmavé podle počtu ponoření do kýpy. Poslední fází pracovního postupu je máchání, ustalování v roztoku kyseliny sírové a důkladné vyprání. Do poloviny 19. stol. se tisklo výhradně na lněné plátno, poté i na bavlnu.
Detailní postup výroby je názorně předveden ZDE
zdroj ZDE
Dochovaly se početné sbírky forem a vzorníků, kterých jednotliví barvíři vlastnili až několik set. V muzeích jsou uloženy tisíce různých variant vzorů. Práce na formách byla velice precizní a připravovala se předem v promyšlené a výtvarně dořešené kresbě na papíře nebo přímo na dřevě. Žádná z forem nebyla signována a záznamy o jménech "formštechrů", jak se jejich řezbářům říkalo, se nezachovaly. Formy jsou povětšinou čtvercového charakteru o délce strany 20 - 30 cm, složené ze dvou částí. Spodní díl s vyřezaným vzorem býval vyroben z tvrdého, většinou hruškového dřeva, horní část s držadlem pak z měkkého. Nejstarší formy byly celodřevěné - ty nejstarší z jednoho kusu dřeva. Teprve v průběhu 19. stol. se objevilo doplňování vzoru mosaznými hřebíčky a plíšky, popř. byl vzor tvořen výhradně nabíjením drátků, plíšků a hřebíčků do plátu dřeva.
převzato z knihy Lidové výtvarné umění, Jitka Staňková, 1967
zdroj reVIZE - Fler
Později se tisklo i mechanicky formami obvykle ve tvaru válců po celé šíři látky.
3 výše uvedené fotografie zdroj ZDE
Užívané vzory závisely ve značné míře na dobových slohových vlnách. Desény modrotisku v Čechách nemají vlastní výraznou diferenciaci. Na Moravě však vykrystalizovaly charakteristické typy jak modrotiskových vzorů, tak jejich barevných kombinací typické jen pro určitou oblast. Nejvzácnější jsou vzory figurální, které se objevovaly v prvopočátcích a nesou stopy rokoka.
převzato z knihy Tradice lidové tvorby, A. a V. Vondruškovi, 1988
V první polovině 19. stol. byly oblíbené výrazné pásové vzory s kyticemi a květinovými liniemi, později se prosazují i geometrické prvky. Postupem času se přecházelo ke stále jemnějším a drobnějším motivům s vlivy empíru a biedermeieru.
zdroj ZDE
zdroj ZDE
převzato z knihy Lidové umění z Čech, Moravy a Slezska, jitka Staňková, 1987
převzato z knihy Lidové umění z Čech, Moravy a Slezska, jitka Staňková, 1987
zdroj ZDE
zdroj ZDE
zdroj ZDE
zdroj ZDE
Nejčastější byl tisk bílomodrý, užíval se však i o něco složitější bleděmodrý vzor nebo kombinace obou. S rozvojem technologie začaly některé dílny zhotovovat též vícebarevné tisky, jež byly kombinacemi rezervážního a pozitivního tisku. K modré barvě přibyla žlutá, oranžová, zelená a červená. Nejznámějšími výrobky tohoto druhu jsou tisky z Uničova a Přerova na Moravě.
Manufakturní produkce látek rozšiřovaná v 2.pol. 19. stol. zapříčinila úpadek řady modrotiskových dílen. Přesto v mnoha oblastech zůstal modrotisk pro svou nízkou cenu a snadnou údržbu oblíben i nadále. Jeho výtvarné hodnoty znovu vynikly v jeho renesanci po roce 1945, kdy se tyto modrobílé látky s vybranými starými vzory, barvené původní technologií, staly exkluzivními textiliemi. Obzvláště v 60. a 70. letech 20. stol. v dílnách ÚLUV vznikaly krásné designové kousky s novými moderními vzory.
foto převzato z knihy Česká lidová umělecká výroba, 1975
Dnes se tradiční metodou modrotisk vyrábí jen ve dvou dílnách na Moravě (z šesti v celé Evropě), které ji udržují po generace. jsou to rodiny Danzingerů v Olešnici na Moravě a Jochů ve Strážnici.
Odkaz na databázi dochovaných forem:
Použitá literatura:
Lidové umění z Čech, Moravy a Slezska, Jitka Staňková, 1987
Tradice lidové tvorby, A. a V. Vondruškovi, 1988
Tvořivost českého lidu v tradiční umělecké výrobě, soubor statí, 1952
